Anushka :: takové normální stránky

Nikdy si nic nekoupím, ale po tom zjistit, co je to za značku, jsem jako divá. Řeč je o reklamách, o těch krátkých propagačních televizních mrškách. Slovo reklama vzniklo z latinského reklamare - křičeti - ale pro mě je to ve většině případů zpívati. Nevšímám si objektů, které křičí o vyšší prodejnost, jsem cílovka pro zpěv, kterým tak činí. Mobil ani auto nepotřebuju, ale takovou pěknou reklamou na písničku si nechám říct. Musím ji mít, musím ji sehnat, používat, obehrát, zahodit a časem vyměnit za novější.  

V celém příspěvku ulovený Peugeot a Eurotel.

Tomášové mě provázejí od útlého dětství. Byl to otec mého prvního dítěte, pakliže by někdo povolil adopci plyšového prasátka pětiletým ve školce. U stejného Tomáše jsem strávila první noc, pakliže počítáte spodní postel palandy po dni probojovaném s plastovými vojáčky. Ke stejnému Tomáši jsem se druhý den stěhovala, pakliže počítáte rozhodnou otázku žačky první třídy: "Mami, kde máme kufry?". Ve třetí třídě se naše cesty rozdělily. Teď jsme přátelé na facebooku a naše první dítě v plastové krabici. Tomáš je můj nejmladší bratranec. Tomáš je fotbalista Arsenalu, kterého jsem milovala v pubertě.

  Všem, i těm v celém příspěvku, všechno nejlepší a dodatek: to máš k svátku.

Chodím do práce pěšky. Podle Charlese je to výhra, neboť bydlím a pracuji v Praze a tam je velká šance na to, že vás od obou dveří bude dělit hodina a tři dopravní prostředky. Nicméně nechodím dlouho, dneska pošesté. A z patnáctiminutové cesty se stává, jak už to bývá, Cesta. Vede klidnou čtvrtí domů se zahradou a jak jsem se dívala na google mapu, tak i s bazény. Šlapat před nimi chodník jde lehce - mám orientační body, tzv. pětiminutovky. /0 - 5min/ Je tam obrovský starý pes, který už štěká z posledního a zní to, jako když v umyvadle pumpujete zvonem. 

Jsou tam tři černá vypálená kolečka, důkaz, že na chodníku v Doudově ulici přistáli mimozemštani a jejich loď měla velikost PET lahve.

Haruki Murakami, japonský Viewegh a spisovatel s americkou duší v zemi vycházejícího pomeranče. Na wikipedii je o silném vlivu zaoceánské kultury na jeho tvorbu už čtvrtá věta, hned po povinné zmínce o tom, čím byli rodiče. Vyrostl na četbě Kurta Vonneguta a poslechu Beatles nebo nebo Nata Kinga Cola. V knížkách se to tituly gramonahrávek, filmů a knih jenom hemží a tři jeho díla se dokonce po populárních písničkách jmenují. Na mě funguje podobně jako skrytá reklama na popcorn v kině - po jeho četbě mám chuť si pustit nějakého pořádného Bacha nebo, jako v dnešním případě, Scarborough Fair od Simona a Garfunkela. Čtu Norské dřevo a Reiko ho na str. 146 celý zahrála bez jediné chyby a tiše si k tomu pobrukovala.

Víc Murakamiho songů v celém příspěvku.

"Děti, rozlučte se s bytem."

"Ahoj, byte!"

Naše oblíbená charleso-cimrmanovská hláška vlastně nikdy nepřišla v úplnou platnost. Loučili jsme se sice o sto šest, ať už šlo o starou ledničku nebo jenom konec návštěvy u tatínka. Ale nikdy jsem skutečně nemávala tváří tvář vyklizeným stěnám a nebyla při tom zároveň trochu vděčná, že skutečně mluvit neumějí - naprášily by toho víc než dost. Jak víc se blížil datum odchodu, tím víc jsem si začala všímat věcí, nad kterými jsem se trochu pousmála. Tím zjihle pobaveným způsobem, který je ze všeho nejvíc tak nějak uvnitř. Nevím, kolikátý úsměv v pořadí to je, možná padesátpětka, ale patří těm maličkostem, které jsou jako vzpomínka celkem k ničemu, ale tím, že je už nikdy nezažijete nebo neuvidíte, vám budou docela chybět. 

Nedávno mě rozesmál Honzův článek, byl o Nich, zmínil v něm ale zoufalý hon po "té písničce z reklamy". Můžete si ho pro lepší uvedení do děje přečíst dřív, než budete tady pokračovat. To je v pořádku, počkám. /.../ Každý správný honák neznámých melodií přitom ví, že stačí zadat do googlu "toyota reklama píseň" a jsme doma. Respektive jsme v New Yorku, někdy kolem roku 1970, kdy si skupina Free design z lásky upletla skladbu Love you a mrška dostala do vínku chytlavost.

Jakmile mi reklama na Toyotu proletěla kolem ucha poprvé, už jsem věděla, že ji daleko letět nenechám.

I pro všechny, které mají dneska svátek a stejný nadhled jako moje malá Lenka z Lískové.

První článek jsem na stránky vložila před třemi lety. Blogísku, jak jsem mu rezignovaně začala říkat, je přesně tolik let, kolik mně na této fotce. Porovnejte sami: už jsem se poměrně rozhovořila, občas ze mě vypadne něco, co přátelé a rodina pochvalně komentují, většinou je to ale spíš jenom takové blábolení. A to jsem přitom v únoru 2007 vůbec vlastní stránky mít nechtěla. 

Počítadlo v levém dolním rohu dodnes sčítá návštěvy pod původním názvem: The Krippless, neoficiální stránky skupiny.

Do Švédska jsme si koupili Spy (maximální povolená zátěž do letadla byla 10kg, volit jsme museli lehkou četbu), okouzlená jejich zpravodajských stylem jsem si to dneska taky vyzkoušela. Pozorovala jsem celebrity ve svém okolí: 

Alice Nellis versus tramvaj!

Šok! Moderátor Václav Moravec v nesnázích!

Krásná Eva Souhradová: Konečně ji ukázala!

Čtěte uvnitř!