Anushka :: takové normální stránky

Nuda v práci přímo souvisí s oblibou a četbou Miloše Čermáka. Kromě toho, že díky inspiraci jeho blogem jsem si založila to, co právě čtete, je dobrý taky v tom, že má zmáknuté internetové věcičky. Face-you-tweety, by se tomu dalo říkat. Přečetla jsem si tak třeba o tom, že loni na facebooku kolovala řetězovka "25 náhodných věcí". Cílem bylo napsat pětadvacet informací o sobě - mohlo to být něco zásadního nebo banálního, případně i něco, co jste ještě nikomu nikdy neřekli. Kouzlo bylo zejména v mixu, tedy v tom, jak se všechny tyto věci daly dohromady.

Inspiroval mě i v tomhle případě. Ale byla to fuška. Seznam jsem dávala dohromady týden.

U žen je problematika celkem prozkoumaná. Při předklonu se jí do opasku zařízne cosi, co má s roztomilým péřovým polštářkem společný jenom slovní základ. Upřímně se zhrozí a zkusmo si poddajnou hmotu promačkává mezi palcem a ukazovákem jako stres míček. To samé je ochotná kdykoliv demonstrativně opakovat před partnerem nebo kamarádkami se slovy "vidíš?!". Přestane jíst Miňonky, zaměří se na oves a časopisy s Katie Holmes ("diety slavných, hubněte jako hvězda!") na obálce. Každá víme, že z dobrého jídla nezískávají michelku jenom kuchaři. Mnohem větší paseku na duši ale nadělají bříška mužská. Je to příznak stáří, špatné kondice, přicházející tloušťky a životního neštěstí.

Pochopila jsem to aspoň z výpovědí tří mužů (27-29let) během jediného týdne. 

Už pomalu rostu a se mnou odrůstají i moje strachy. Pomalu mizí jako bílé skvrny, co se vám občas objeví na nehtu. Porodu se sice bojím pořád, ale už moc nevěřím, že se kvůli tomu musí rozříznout celé břicho - jak jsem věřila, když mi bylo pět. Horší už jsou bunkry dětských fóbií, které nějak přežily, i když se přes ně přehnala raná dospělost. Dveře od vlaků, například. Až budu jednou opravdu velká, tak je otevřu jednou rukou. Podívám se na hodně strašidelný film a půjdu v noci na záchod. A nerozsvítím si!

Dneska jsem si v japonském seznamu Strachu a chvění odšrtla jednu položku.

Na emáčkovské zlepšení dne video v celém příspěvku. Je krátké, bolet to nebude vás. 

"Paní redaktorko, shlédl jsem konečně Váš Milénium produkt s našimi výstupy.

Myslím, že ač populárně podané, téma bylo zpracované ČT24 velmi pěkně. Hlavně bych rád ocenil Váš přístup, neobvyklý mezi českými novináři, kdy se nebojíte odborného tématu. To beze snah "vpasovat" tam vlastní moudra či překrucovat fakta. Jen kdyby takových redaktorů bylo víc.

S díky a pozdravem RŠ."

   Hahahá!

"Přiznání: četla jsem Pýchu a předsudek asi dvěstěkrát. Jazyk mě fascinuje. Slova jako onamo. Nehoden. Blaženost. Vždycky trnu, jestli se Elizabeth a pan Darcy nakonec opravdu dají dohromady. "

Pýchu a předsudek jsem znala z Lásky před internet. Viděla jsem ji asi dvěstěkrát. Byla to knížka, kterou zbožňovala Meg Ryan a Tom Hanks se jí horko těžko prokousával. Znalosti Austenové jsem si pak akorát prohloubila v Červeném trpaslíkovi, kde ji měla ráda Kochanská spolu s kozím sýrem s kousky ananasu. Tam jsem zjistila, že se v knížce objevují postavy jménem Kitty a že nesnesou Listerovo kuře Windaloo. A pak jsem propadla taky, i když zatím jenom filmem. Jednou, dvakrát, potřetí.

Dneska slaví P. a p. 197 let od vydání a v celém příspěvku jsou pro všechny romantičky i tyče dvě nejhezčí filmové písničky.  
 

"Saab je zachráněn, koupí ho Holanďani," vesele oznamují média. Mám taky svůj malý noemovský počin, podařilo se mi zachránit video, které jsem měla za vyhynulé. Proto dřív, než Tuba přijde na to, že porušuju autorská práva a zatrhne mi, podívejte se na jednu z nejkrásnějších reklam. Je sedmnáct let stará a na auto, které by si teď už někdo těžko koupil (ačkoliv je Saab 9000 dvoulitrový, vyhřívaný, s turbem, klimatizací, dřevěnou palubkou a koženými sedačkami). Z reklamy zůstal krátký osobní film s názvem "Most" o hře na hádanou.

Novým velvyslancem v Rusku bude Petr Kolář, píšu. V Moskvě je teď 7:10, na velíně 5:10. V práci jsem hodinu, vzhůru dvě. Člověk si to dýl užije, jenom škoda, že to neznamená taky víc. Minimálně prvních osm čárkových přestaveb na digitálním budíku bych klidně zaspala. Největší alibistický den v roce - já můžu, já narozeniny - ale může začít! Žolíka jsem ještě nepoužila, i když jsem přišla pozdě k taxíku, i když jsem vrátila do archivu krabičku bez kazety. Milí jsou na mě ale už od rána. P. mi při odchodu popřál poměrně zřetelně všechno nejlepší, což je nejdelší věta, jakou jsem od něj v 03:45 dostala.